Josef Fidler

Příběh ručně tkané žinylky se znovu začal psát v roce 2012, kdy jsem poprvé uviděl tkaninu s výraznými řádky, která změnila můj život.
Musím však začít pěkně od začátku. Celé moje dětství bylo spojeno s elektrickými vláčky. Nejen modelová železnice, ale také časy spjaté s nákresy budoucích tratí, modelováním terénů a následnou realizací.
Byl jsem proto nadšen možností studovat obor železniční stavitelství na Vojenské střední odborné škole ve Valašském Meziříčí. Vše probíhalo dobře, přijímací zkoušky úspěšně složeny a těšil jsem se na kariéru stavitele. Možná zkusím i vysokou… Jenže přišlo tvrdé probuzení z mého snu – vstupní zdravotní prohlídka. Kvůli problémům s páteří se sen rozplynul. Co dál?

Jak to v životě občas bývá, zasáhl zřejmě osud a dostal jsem nabídku z hlinecké textilky Technolen, zda se nechci vyučit seřizovačem průmyslových stavů. Vůbec jsem tehdy nevěděl, co to textil je, ale Střední
odborné učiliště textilní Jeseník – učební obor zakončený maturitou – bylo záchranou. Na první ročník nevzpomínám zrovna rád. Neznámé prostředí, internát a navíc každý víkend cesty vlakem – já, který chtěl projektovat železnice, nyní v pozici pouhého pasažéra. Změna ovšem přišla v druhém ročníku, kdy začala praxe na průmyslové tkalcovně Moravolen Jeseník.

Stavy, nitě, člunky, tkalcovské uzle – zcela mě pohltily a o letních prázdninách jsem si dokonce sestrojil první dřevěný tkalcovský stav. Krůček po krůčku jsem začal pronikat do starého řemesla. Přes počáteční nezdary se povedlo postupně odhalovat pro mě neznámá zákoutí ručního tkalcovství.
Po vyučení jsem pracoval v textilních podnicích a vystřídal i jiná zaměstnání, ale mezitím se z tkalcovského koníčka stával kůň. Čím víc jsem nabíral zkušeností s řemeslem, tím víc jsem mu propadal. Stalo se mi vším – láskou, vášní, živností a životním posláním, které mě podpořilo i v těžších životních chvílích.

Díky tomu, že jsem samouk a poznal jsem ruční tkalcovství v celé kráse i složitosti, si prastarého řemesla neskutečně vážím a ctím jej na každém kroku. Věnoval jsem mu nespočet hodin, přečetl mnoho tkalcovských
knih, vyřešil desítky problémů a vyhodil kilometry příze, než tkaniny začaly k něčemu vypadat. To jsem ovšem ještě netušil, co mi život připraví do cesty.
Začalo to pořízením velkého profesionálního ručního stavu, který dostal jméno Rychloběh. Pro mě jsou totiž stavy živé bytosti, mají duši a jméno si zaslouží. Chvilku trvalo, než jsme se stali kamarády, protože přejít z malého stavu na velký není jednoduché, musel jsem se v podstatě učit od začátku. Ale protože chuť se vše naučit byla obrovská, povedlo se.

A tak z jedné místnosti v rodinném domě vznikla tkalcovská dílna. Přestože jsem byl tehdy ještě zaměstnancem, tkalcovství se začalo v mém životě prosazovat na čelní místo. Musím poděkovat rodičům za jejich trpělivost a podporu, u stavu jsem trávil každou chvíli a monotónní klapání na cukr, na kafe … je hodně hlasité.
Velmi významně, až osudově, pomohla spolupráce s Muzeem v přírodě Vysočina v podobě účastí na jarmarcích a předváděcích akcích v areálu Veselého Kopce, kde jsem nasával plnými doušky atmosféru tohoto magického místa.

A přišel rok 2012 a s ním doslova moje tkalcovská revoluce. Navštívila mě paní se žinylkovou šálou po své prababičce se slovy, zda by nešla opravit nebo utkat nová. Koukal jsem na tu výrazně řádkovanou tkaninu s ozdobnými třásněmi po třech stranách a vůbec jsem nevěděl, co to je – a to jsem z Hlinska! Paní sice tenkrát odešla s nepořízenou, ale po její návštěvě jsem propadl nezměrné touze zjistit něco víc. Zanedlouho poté jsem měl možnost seznámit se s panem Volejníkem – osobností novodobého hlineckého tkalcovství.
Pan Otakar Volejník pracoval od poloviny 60. let 20. století v hlinecké textilce vyrábějící žinylkové tkaniny. Bohužel byl i přímým svědkem jejího konce počátkem 80. let minulého století. Pan Volejník mně o staré šále řekl spoustu zajímavých věcí, ale můj návrh obnovit výrobu žinylkových šál na něj zapůsobil poněkud skepticky. Až později jsem zjistil proč. Pokusů o návrat žinylky bylo několik, ale obnova se nikomu nepovedla.
S každým neúspěchem se pan Volejník utvrzoval v dojmu, že žinylka je již nenávratně ztracena. Pochopil jsem, že musím nejprve starého pána přesvědčit, že obnovu žinylky myslím vážně. Jenže jak předdílo utkat tak, aby z něho vznikl vlas? První pokusy dopadly nevalně a pan Volejník je raději nekomentoval.

To se povedlo v roce 2015, kdy přišla nabídka tkalcovských kmotřiček Ilony Vojancové a Magdy Křivanové k pronájmu historického domku v památkové rezervaci Betlém. Již při prvním vkročení do chalupy jsem cítil, že na tento okamžik čekala. Po desítky let zde žily generace tkalců a nyní mohlo přijít znovuvzkříšení poctivého tkalcovského řemesla. Teď se již musím pousmát, co všechno jsme se žinylkou zvládli. Práce od samého rána do pozdního večera, tkát zboží na prodej, návštěvníci, prohlídky chalupy, a především práce na obnově žinylky. Nápad pořídit na tkaní předdíla speciální ruční stav kvitoval pan Volejník s nadšením. Obrátil jsem se tedy na Zdeňka Kubáka ze Strmilova, který už vyráběl stav Rychloběh, s prosbou o další stav. Dostal jméno Junior – je nejmenší. Pan Volejník mně za to donesl originální paprsek (součást každého tkalcovského stavu), na kterém se předdílo v minulosti tkalo.

Více se dozvíte v publikaci „Žinylka – probuzený unikát“ který je ke stažení zde za příspěvek na naši činnost v hodnotě 100,- Kč.